Pohádka od paní Zuzany Dorogiové - z okolí Bartolomějě
Jako druhá se na moji symbolickou výzvu "sdílejte s námi Bartoloměj" ozvala paní Zuzana Dorogiová. Zmínila : " Bohužel v době, kdy jsem se těmito končinami toulávala, jsem neměla foťák ani chytrý telefon, ale jsou to čarokrásná místa mého mládí. Nemilkovský Háj a Zlomihlav a celé Velharticko k tomu. Tam se odehrává děj mnoha mých pohádek
© Zuzana Dorogiová (Z připravované knihy Dědeček Lampář vypravuje)
„Já měla holoubka v truhle zavřeného a on mi uletěl do pole širého…“ zpívala si Jindřiška svou oblíbenou písničku, zatímco se procházela v údolí pod hradem, ale to už ji všichni hledali: „Jindřiško! Honem se vrať, kde jsi?“ volal tatínek. Poslové říkají, že král je již blízko města, je třeba jej uvítat!“ Mladičká vévodkyně Jindřiška si povzdechla a vracela se zpátky domů, ale písničku jí to ze rtů nesebralo. Ostatně se docela těšila na příjezd krále, neboť dnešní den měl být jejím prvním uvedením do společnosti. Večer na plese! Už není malá holčička, už bude smět mezi dospělé a podle toho se musí i chovat.
Jindřiščin otec býval zamlada královým komorníkem a též důvěrníkem a král nikdy neopomenul jej navštívit, když tudy projížděl. Tak se mělo stát i dnes a při té příležitosti chtěl uspořádat vévoda velkolepou slavnost včetně plesu, aby krále důstojně uvítal a zároveň představil Jindřišku jako svou nástupkyni všemu panstvu.
„Jede král! Jede král!“ ozývalo se městem. Lidé zaujali ta nejlepší místa, aby dobře viděli. Královský průvod se blížil. Vpředu trubači, za nimi králova družina těch nejlepších rytířů země, vzápětí nato kočár tažený šestispřežím, v němž seděl samotný král a s úsměvem kynul přihlížejícím lidem, kteří mu mávali z oken i balkonů. Průvod projel hlavní ulicí a již se blížil k hradu. Brána byla ověnčená květinami a slavnostní fanfáry zazněly právě ve chvíli, kdy králův kočár projížděl přes most před branou.
Jindřiška se rychle oblékla do svátečních šatů, aby mohla stanout po boku svého tatínka a uvítat krále ve vší parádě.
Muži sesedli z koní a král vystoupil z kočáru. „Milý příteli!“ objal upřímně vévodu. Však ti dva měli tolik společných vzpomínek. „Má dcera, Jasnosti!“ představil Jindřišku pyšný otec. Král se usmál a pokynul jednomu ze svých rytířů: „Vévoda Jindřich, můj chráněnec a tvůj následovník. To on mi nyní dělá pobočníka.“
Mladičký chlapec nevypadal, že by byl nejbližším služebníkem krále. Spíš budil dojem, že je králův syn. A král se k němu i otcovsky choval.
Jindřiška si zakryla obličej vějířem. Ach! Ruměnec jí zaplavil tvář. Tak krásného hocha ještě neviděla. Jeho zvláštní borůvkové oči si ji prohlédly tak nějak… nějak významně.
Když ji večer na plese pak požádal o tanec, samotný dotek jeho rukou v ní rozbouřil vlny pocitů, jaké ještě nikdy nepoznala. Tančili celou noc jen spolu a pak vyšli ven z hradu. Jindřiška k němu měla tolik důvěry, že mu ukázala tajná místečka, kde si hrála, když byla malá. Porozuměli si natolik, že mu i písničky zazpívala, a že jich znala nemálo. Jindřich sáhl po své loutně a hrál jen pro ni. Zpívali si, hráli si na honěnou v podhradí, smáli se a bylo jim tuze hezky. Avšak král se mohl zdržet jen několik dní a čas vypršel. Rozloučili se. Král s vévodou, Jindřich s Jindřiškou. Neradi. Vždyť i jména měli podobná a tolik si byli blízcí. „Vrátím se, nezapomeň na mne!“ stiskl Jindřišce ručky mladý vévoda Jindřich. Vsedl na koně a za chvíli královský průvod zmizel v prachu cesty.
Uplynula dlouhá doba. Král měl spoustu starostí v záležitostech země a tedy žádný čas navštívit svého přítele. Zdálo se, že všichni nějak na sebe pozapomněli.
Starý vévoda už byl unaven spravováním panství a byl rozhodnut, že předá Jindřišce vládu, avšak bývalo zvykem, že se dcery obvykle při takové příležitosti vdají. I vévoda se rozhodl, že Jindřišku provdá. Ostatně vévodkyně Jindřiška na tom byla ještě dobře, protože její tatínek jí dal alespoň na vybranou. To otcové v těch dobách nečinívali. Leč mladičké vévodkyni se tatínkovy návrhy ani malinko nelíbily. Ač ji tatíček přemlouval, jak chtěl, ona se ještě nechtěla vdávat. Vévoda rozhodl, že dá vyhlásit po celé zemi, že dá Jindřišku tomu, kdo zvítězí v turnaji a kdo zazpívá nejhezčí píseň. Budoucí pán kraje musí znát moudrost i zpěv, musí být silný a odvážný.
Vévoda tak trochu doufal, že se jeho poselství donese až ke králi a že právě mladý králův pobočník Jindřich se bude ucházet o ruku jeho dcery.
Jenže ten v té době dlel v cizích krajích a zpráva se mu donesla až na poslední chvíli. Samozřejmě že si vzpomněl na krásnou a milou Jindřišku! Nelenil a vydal se na cestu.
„Jedu nocí, se svým koněm sám,
dívenku spanilou brzy uhlídám.
Ruka má je pevná, do dáli zazní můj jasný hlas,
ať se se mnou utká, kdokoli chce z vás.
Jedu nocí, dnem i večerem,
brzy se svým koněm na hrad dojedem.
Slunce už se sklání k modrým horám v dáli potřetí
zítra Jindřiška už bude v mém objetí.“
Tak si zpíval cestou vévoda Jindřich, už třetí den na pouti za svou nevěstou. Rozhodl se, že si svou pouť zkrátí přes Zlomihlav a nemilkovský Háj. Netušil, že právě tam jej čeká největší nebezpečí.
Kůň zneklidněl. Jindřich jej konejšil: „No tak, koníčku, copak je, co se ti nelíbí, uklidni se!“ hladil koně po šíji.
Mezi stromy se cosi zalesklo.
„Tamhle se něco hýbe! Kdo to…“
„Dobrý podvečer, rytíři, kam až jste se zatoulal do hlubokého lesa?“ Zpoza smrčiny vystoupila závojem zahalená podivná ženština.
„Pozdrav tobě, paní! Nezbloudil jsem, držím se známé cesty na hrad. Jen jsem si svou cestu zkrátil. Ale kde se tu ty bereš bez doprovodu?“
„Jsem dvorní dáma, sbírám léčivé byliny, zašla jsem jen kousek od hradeb. Potřebuji ještě netopýří ucho…“ znejistěla, neboť se zjevně přeřekla tahle záhadná dvorní dáma. „Ehm, chtěla jsem říci žlutou hluchavku.“
Jindřich si jejího přeřeknutí nevšiml. Sesedl z koně a dal se s ní do hovoru. Chtěla vědět, proč jede na vévodův hrad.
„Cožpak dvorní dáma neví, že dal vévoda vyhlásit soutěž o ruku Jindřišky, své dcery? Jedu na turnaj, bít se s princi a rytíři. Jedu a zvítězím!“ holedbal se Jindřich. „Poté vyměníme dřevce za loutny a zahrajeme spanilé vévodkyni píseň, kterou každý sám pro ni složil. I tady zvítězím a odvezu si Jindřišku jako svou nevěstu na králův hrad!“
Ta podivná dvorní dáma přikyvovala: „Ale jistě, to vím, já se jen tak ptám, aby řeč nestála.“ Když však odstoupila opodál, zamnula rukama a potutelně se zasmála: „Chachá! Nikdy nedovolím, aby ses ty a Jindřiška stali nástupci vévody. Toto panství bude mé! To bude příležitost pro mé loupežnické synky. Panáčka chytíme do sítí, na hrad nedojede a moji hoši přivedou vévodkyni a hlavně hradní pokladnici! U všech muřích noh, to se mi líbí!“
Inu, už je to tak, Jindřich padl do osidel naší známé čarodějnice. Nedařilo se jí v hvězdářově panství, a tak to zkoušela v sousedství.
„Říkala jsi něco, paní?“ otázal se Jindřich. Cosi zaslechl, ale nerozuměl.
„Ó ne, ne, jen se raduji, nalezla jsem vzácnou rostlinu, jen přivoň, mládenče!“ zamávala mu před nosem květinou. Jindřich přivoněl: „Ach, ta omamná vůně! Co je to za rostlinu?… Moje hlava! Co to je? Chce se mi spát!“ Chytil se za skráně mladý vévoda a sesunul se k zemi. Upadl do hlubokého spánku.
Čarodějnice vytáhla z kapsáře provaz a připoutala jej ke stromu. „Tak, panáčku, to bychom měli! Ty že zvítězíš? Ty zazpíváš? Leda zvířatům v lese, až se probudíš! Jindřišku neuhlídáš!“ Chechtala se zlomyslně a povolala k sobě své služebníky.
„Antoníne! Matyáši! Prach, zatra…, krkavci! Kde jste? Vylezte ze svých pelechů! Hola!“
Objevili se zpoza křovin, zaprášení, zpustlí, špinaví. Loupežníci od Zlomihlavu. Každý se tudy bál projet či projít. Říkávalo se, že jsou strašliví, nebezpeční a tuze zlí. To místo bylo vyhlášeno jejich násilnými činy, a kdo měl rozum, zdaleka se Zlomihlavu vyhýbal.
„Co chceš, čarodějná matinko,“ důvěrně oslovili čarodějnici. „Nech nás spát. Proč nás budíš?“
„Mlčet, holoto!“ okřikla je čarodějnice.
„Hele, co je to tam?“ ukázal Matyáš směrem ke spoutanému Jindřichovi.
„Kdo je to tam?“ chtěl vědět Antonín.
„Mlčet! Poslouchat!“ okřikla je čarodějnice. „To je úlovek, hošíčci. To je mládeneček, který by chtěl vládnout. Ale teď nám tu spinká a ještě dlouho bude! Vy se dáte drobet do parády a pospíšíte na hrad! Zítra začne turnaj. Jeden z vás to musí vyhrát. A písničku? No, uvařím vám čarodějnou polívčičku, abyste měli rozum bystřejší. Vévodkyně i dvůr musí patřit nám!“
„Jé, cha, cha, cha!“ zasmáli se loupežníci. „To snad nemyslíš vážně! Na hrad nás nepustí!“
„Eh, vy!“ vztáhla nad jejich hlavami paže v dlouhých černých rukávcích: „Obestřu vás večerním soumrakem a ranním kuropěním. Kdo na vás pohlédne, zrak se mu zamlží a nepozná vaši pravou tvář. Hleďte jen pansky vystupovat a chovat se slušně!“
„Já nikam nejdu!“ zazíval Matyáš. „Lepší je mi tamhle pod bukem, dám si tam pěkně klobouk pod hlavu a budu spát!“
„Ani já, co s holkou! Bude tady fňukat a rušit, vyplaší každého, kdo tudy půjde!“ přitakal mu Antonín.
„Vy nemehla líná, a co ty truhlice plné zlaťáků, to je vám málo? Už ať vás vidím na cestě k hradu! Herež!“ rozlítila se čarodějnice.
„Zlaťáčky, stříbrňáčky, to zase jó, to jó, že jó, brácho?“ podrbal se ve vousech Matyáš.
„Kvůli nim bychom to mohli zkusit. Tak jdeme!“ odevzdaně odvětil Antonín a zvedli se z mechu.
„Ať vás temnota provází!“ zvolala za nimi čarodějnice s pustým potutelným smíchem.
Na hradě zatím již byl turnaj v plném proudu. Nádvořím se ozýval cinkot štítů a třesk mečů a dřevců. Křik soupeřících rytířů přehlušil Jindřiščiny vzdechy a protesty.
Starý vévoda jí nedopřál oddechu: „Dcero, tohle jsou rytíři Matyáš a Antonius! Chtějí ti vzdát svůj hold a bít se meči, zde před tvými zraky!“ Vévoda byl tak posedlý vdavkami své dcery, že zapomněl na své dobré úmysly, zapomněl na Jindřicha a dostal se do víru soupeření rytířů a šlechticů natolik, že mu bylo úplně jedno, co cítí jeho dítě, jeho jediná dceruška. Jediné, co jej zaujalo, byl boj, rytířské klání a muži v brnění na soutěžním poli.
„Pobili jsme všechny šlechtice, vyberte si mezi námi dvěma!“ úlisně pravil Antonius.
„Jakže?“ vyděsila se Jindřiška.
„Dej jim pokyn k souboji!“ nařídil jí otec.
„Ale, tatíčku, víš, že to neumím. Nebaví mě tyhle hrubé zábavy. Vždyť to ani zábava není. Oni všechny pobili? To je hrozné! Zdají se mi divní!“
„Divní nedivní,“ pravil vévoda, „byli nejsilnější! Mělas tam být! Rytíři se rozptylovali stálým ohlížením k tvému oknu, chtěli vidět tvůj zájem, slyšet tvé povzbuzení, ale ty… Tak zatleskej ručkami!“
Jindřiška odevzdaně zatleskala: „Prosím!“
Král vyzval ty dva: „Začněte, páni!“
Matyáš tasil meč: „Do toho, Antoníne, ať létají jiskry! Černá vrána, černý pes, černý ucho, černý bez!“
„Braň se, brácho, drž si ucho, propíchnu tě ještě dnes!“ odpovídal mu loupežník Antonín, zatímco spolu šermovali.
„Co to povídají?“ vyděsila se Jindřiška. „Ach, nemohu se na to dívat! Zadržte! Přestaňte! Nesnáším násilí! Raději začněte zpívat!“
„Ale ostatní nemohou, jsou buď ranění, nebo polekaní, že nemohou ani otevřít ústa,“ namítal vévoda.
„Podmínkou bylo zvítězit v souboji i ve zpěvu,“ otráveně podotkla Jindřiška. „Tak ať zpívají tihle! Ani trochu se mi to nelíbí, tatínku!“
Loupežníci přestali šermovat a čekali, co se bude dít dál. Vévoda jim dal pokyn, aby odložili meče a vzali do rukou loutny.
„Kdo začne?“ otázal se Matyáš.
„Začni ty!“ odvětil Antonín.
Matyáš se tedy chopil loutny a začal křaplavým hlasem zpívat:
„Pocem, pocem, kramáříčku,
já tě chytnu za nožičku,
pocem, pocem, dej mi zlatku,
než ti jednu ubalím!
Jaká by to hanba byla, kdyby se mi nezdařila,
kdyby se mi nezdařila tahle hra povedená…“
„Dost! Dost!“ zacpávala si uši Jindřiška. „Je to strašné, asi omdlím!“
„Tak ten druhý, tu máš!“ vytrhl vévoda loutnu z rukou uklánějícímu se Matyášovi a podal ji Antonínovi.
„Uspokojím vaše nároky, drahá vévodkyně! Rytíř Antonius, zběhlý světem, obral, eh, potkal už mnoho truvérů a tak jen slyšte!“
Sáhl do strun a zapěl: „Pod starým hradem v hlubokým lese
slyšet je šeptání,
potom když přijdeš trošičku blížejc,
změní se v sténání.
Leží tam mládenec, voči má zavřený,
vo bohatství se mu zdá.
Štípnul ho mravenec, ruce má studený,
že ho nikdo nepozná.“
„Ne! Už nechci poslouchat dál!“ zvolala Jindřiška.
„Ale, dcero, nepřerušuj! Vždyť je to balada. Nech ho zpívat! Mám tak rád balady!“ namítl nevrle vévoda.
„Mám pokračovat?“ zeptal se Antonín.
„Samozřejmě!“ pokynul mu vévoda a tak Antonín pěl ze všech sil dál:
„Mládenec vzdychá, dýka se leskne
v slunečních paprscích,
lupič se blíží, ruku pozvedá,
aby ho rychle pích!…“
Po těchto slovech Jindřiška zoufale vykřikla a padla do mdlob.
Mezitím se k zajatému Jindřichovi uprostřed nebezpečných míst Zlomihlavu blížila průsvitná bytůstka, kterou více než zajímal osud mladičkého vévody. Ten ležel uvázán u stromu a jako v mrákotách ve spánku zaslechl přibližující se zpěv:
„Ve velhartickém podhradí, tam roste sametová tráva.
A nad tím krásným údolím se tyčí starý hrad.
Tam žije smutná dívenka, je líbezná a mladá,
ach, kdepak asi bloudí ten, kdo by jí mohl mít rád!
Otec svolal sice mužů dost,
z té slávy bolí hlava,
ten pravý ještě nepřijel a Jindřišku žal zmáhá.
Už po lukách i po lesích si prozpěvují ptáci,
rytíři v kláních soutěží, Jindřiška úsměv ztrácí.
Žádný z nich není překrásný, žádný se dívce nezdá,
čím horší tvář, tím líp se bijí, jako když zhasne hvězda.
Dva páni všechny porazili, však jsou ti páni divní,
zrak mají divoký a úsměv křivý, řeč nejasnou a jde z nich strach.
Vévoda však jednomu svou dceru dá
a Jindřiška se ustýská.
Teď pláče a volá všechny dobré síly o pomoc;
hledejte, přiveďte Jindřicha ještě tuto noc!
Proč hledá, volá dobré síly,
ať zeptá se na radu Obláčkové víly!“
Přiblížila se ke smrku, kde ležel uvázaný Jindřich: „Ach, co to vidím! Tak spanilý mládenec, leží tu, spí, provaz poutá jeho bílé ruce, hrdlo… Hej, chlapče, slyšíš? Kdo jsi?“ zatřásla prudce Jindřichem. Ten se vzápětí probudil: „Kde to jsem? Cože? Já jsem přivázaný! To snad ne! Jak se to mohlo stát? Pomoz mi, dobrá dívko!“ škubal sebou Jindřich v poutech.
„Nejsem dívka, jsem Obláčková víla. Mé prsty jsou jemné a průsvitné jako obláček. Ráda bych ti pomohla, ale nerozvážu uzly ze silného provazu.“
„Promiň, vílo, netušil jsem,“ omlouval se Jindřich. „Jsem vévoda Jindřich, pobočník krále a musím co nejrychleji na zdejší hrad, chci se ucházet o ruku nejjasnější vévodkyně Jindřišky.“
„Ty jsi tedy Jindřich? Ubohý mládenče, což nevíš, že klání skončilo? Jak dlouho jsi zde spal? Vzpomeň si, co se tu stalo?“
„Sesedl jsem z koně, když jsem spatřil tu paní.“ Matně si vzpomínal Jindřich. „Měla zlatý závoj, zastřený hlas, asi prochladla v lese. Říkala, že sbírá byliny.“
„Zastřený hlas, říkáš? A závoj? Závoj měla?“
„Závoj měla přes obličej,“ skočil víle do řeči Jindřich.
„Zdání mě neklame! Zmámila tě, podvedla stará čarodějnice!“
Jindřich se ohradil: „Cože? Mně že podvedla čarodějnice? Přece poznám dámu!“
„Ach, nerozumný chlapče, jak často vy páni podlehnete zlatému závoji a sladkému slovu. Netušíte, že za závojem se skrývá zlé srdce,“ povzdechla si Obláčková víla. „Nic bych se nedivila, kdyby ti dva podivní princové byli loupežníci ze Zlomihlavu.“
„Jací princové? Jací loupežníci? Ničemu nerozumím.“ Jindřich byl zmaten.
„Inu, když čarodějnice přišla do našeho kraje, prý se usídlila na Zlomihlavu u loupežníků a svými čarami způsobila, že ji považují za svou matku a ve všem ji poslechnou na slovo. Nejspíš je oděla do princovských šatů a poslala na hrad ucházet se o Jindřišku, aby tak získala moc nad panstvím. Tím by se vysvětlovalo podezřelé vystupování těch dvou při soubojích. Zbyli jediní ze všech nápadníků a jednomu z nich Jindřiška připadne, jestli rychle nezakročíme!“
„Takže to byla lest? A já tu ležím v poutech! Pomoz mi prosím, Obláčková vílo!“ požádal mladý vévoda, značně zneklidněn.
Obláčkovou vílu něco napadlo. Zavolala sojku, která věděla o všem, co se v lese šustne, aby nalezla Jindřichova koně. Sojka jej přivedla ve chvíli. Kůň přehryzal pouta a už jim nic nebránilo ujíždět s větrem o závod k hradu. Sojka jim ukázala, kudy z lesa ven.
Na hradě bylo pěkné pozdvižení! Jindřiška plakala a otec ji nutil, aby si vzala loupežníka Antonína: „Tenhle rytíř vyhrál a já svému slovu dostojím!“
„Ne a ne, nechci!“ dupala nožkou Jindřiška.
„Nesluší se, aby moje dcera říkala: nechci. Tvoje povinnost je uposlechnout!“ přikazoval vévoda. „Přistup, rytíři, Antónie! Hleď, zde má dcera. Ještě dnes bude tvá a můžeš si ji odvést na svůj hrad! Jen řekni, odkud vlastně pocházíš?“ Starý vévoda byl neoblomný.
Loupežník se zakoktal, ale pak pravil: „V hlubokém lese je moje doupě, é…, chci říci sídlo starobylé zvané, é… Zlomihlav. Jo, Zlomihlav.
Vévoda se tomu vůbec nepodivil: „A sloužících máš hodně?“
„Sloužících? No, slouží mi všichni, zvířata, strašidla, trpaslíci, všechno mi to slouží. A mej matince!“
„A paní matinka ráčí být vévodkyně, nebo hraběnka?“ dál vyzvídal hradní pán.
„Nó, nó…,“ zaváhal Antonín. „No, no jo, vlastně no jo!“
„Tatíčku, slyšíš tu neurozenou řeč?“ vložila se do rozpravy Jindřiška. „Nevěřím mu ani slovo!“
„Ty mlč!“ okřikl ji otec. „Již jsem řekl! Přistup, Antónie, vezmi vévodkyni za ruku a slyš! Já, vévoda velhartického panství, za ženu ti dá…“
„Otče, někdo buší na dveře!“
Tu se rozletěly dveře a do sálu vtrhl udýchaný Jindřich. V první chvíli nevěděli, kdo je. Tolik zmužněl za ta léta.
„Zadržte, laskavý vévodo, jste-li jen trochu spravedlivý! Ušetřte Jindřišku zlého osudu!“
„Co si to dovoluješ, drzý mládenče! Stráže! Stráže, chopte se ho!“ zvolal nahněvaný starý vévoda.
„Což mne nepoznáváte? Jsem vévoda Jindřich, pobočník krále! Nechte si vysvětlit! Tohle není žádný princ, ale loupežník!“
Teprve nyní Jindřiška pohlédla do jeho očí a poznala jej. Otec nic nechápal a Jindřich mu podrobně vysvětloval, co se přihodilo.
Avšak loupežník se nechtěl vzdát. Tasil meč: „Braň se, skrčku!“
Jindřich hbitě zaujal obranný postoj: „Ty se braň, ty opovážlivče! Jak sis jen mohl troufnout objevit se před její tváří!“ Urputně šermovali, Jindřiška vzdychala úzkostí, avšak Jindřich byl silnější: „Hrot mého meče je pod tvým krkem, lotře! Však nejsem kat. Uteč, je-li ti život milý,“ zvolal.
Antonín upustil svou zbraň a bez rozloučení zmizel, jen se za ním zaprášilo.
„Přespanilá, líbezná Jindřiško!“ poklekl Jindřich před mladičkou vévodkyní. „Mé oči jsou plné slz z toho jasu! Ve snách jsem tě nevídal krásnější. Ztrácím řeč, nevím, jak bych vypověděl… Chceš se stát mou ženou?“
Jindřiška mu s úsměvem podala ruce: „I já jsem na tebe vzpomínala ve svých snech a žádný jiný do mého srdce nevstoupil!“
„Tak takhle by to nešlo!“ zasáhl tvrdohlavý starý vévoda. „Ne, že by se mi nezamlouval, vždyť i já jsem v hloubi duše doufal, že právě on se stane tvým chotěm, ale nebojoval, nezpíval, musím vědět, že byl nejlepší! Jinak tě nedostane! Jak bych pak obstál se svým slovem před lidmi!“
„Ale otče! Viděls! Přece porazil toho nejsilnějšího. Přece nechceš teď váhat?“ Jindřiška se polekala.
„A píseň?“ opáčil otec.
„Není nic snadnějšího!“ zasmál se Jindřich, sáhl po loutně a zapěl:
„Jel jsem nocí se svým koněm sám
šťasten představou, že tě tu uhlídám.
Když však spatřil jsem tvé oči, ať hvězdy poblednou,
u tvých nohou, drahá, zpívám píseň svou.
Nechci jezdit se svým koněm sám,
chci kráčet s tebou k našim zahradám.
Lásko, s tebou život bude jenom krásný napořád,
Jindřiško, tobě zpívám, milá, mám tě rád!“
„Nu musím uznat, dcero, zpívat tedy umí!“ uznal vévoda, zatímco Jindřiška zatleskala: „Bylo to nádherné, jsem šťastná! Ale i já jsem pro tebe složila píseň, poběž!“ Spiklenecky na něj mrkla, vzala jej za ruku a vyběhli ven do těch míst, kde se spolu poprvé potkali. Podal jí loutnu a ona zpívala:
„Vévodo, vím, že snad jen sním
pod hvězdnou oblohou uprostřed léta.
Zas hudba zní, já ztrácím klid,
v téhle hře cosi nám vzkvétá.
Rytířským šarmem jste okouzlil dámu,
v soubojích vyhrával pro její čest,
bděl jste pod balkonem a pozdě k ránu
zaplašil z víček strach, odehnal lest.
Statečný, šlechetný, co básní jste znal,
víte, že krása se s moudrostí pojí,
na loutnu hrajte mi své písně dál,
trhejte růže jen pro paní svojí.
Při tanci vějíř mou úzkost tají,
lesk světel a šperků, přichází král!
Parfémy večera nás opájejí,
kdo by si vzpomněl, že si jen hrál.“
A vévoda Jindřich se k ní přidal: „Má drahá, vím, že snad jen sním pod hvězdnou oblohou uprostřed léta…“ Zpívali spolu a ani si nevšimli, že starý vévoda dal již příkaz trubačům, aby vystoupili na hradby a zatroubili fanfáry na počest jejich brzké svatby.
A čarodějnice? Ta po svém nezdaru změnila působiště, aby mohla škodit zase jinde.
Komentáře
Okomentovat